PP – PROCHÁZKY PRO (PŘED)ŠKOLÁKY

PEPRNÉ PROCHÁZKY JSOU URČENÉ PRO DĚTI (NEJLÉPE VE VĚKU 5-11 LET) S DOPROVODEM. TRVAJÍ 90-120 MINUT, BĚHEM KTERÝCH SI POVÍDÁME A OBJEVUJEME SPOLU MÍSTA V PRAZE, KTERÁ ZA TO STOJÍ. PROCHÁZKY SE ODEHRÁVAJÍ JAK VENKU, TAK V INTERIÉRECH, KAM SE BĚŽNĚ ČLOVĚK NEDOSTANE. POVÍDÁME SI FAKTA, ALE TAKÉ POVĚSTI A LEGENDY. A POKUD SE S NÁMI VYDÁTE ZNOVU, ODVOLÁVÁME SE ČASTO NA TO, CO JSME VIDĚLI POSLEDNĚ. VŠE JE PŘIPRAVOVÁNO HLAVNĚ PRO DĚTI.

PEPRNÁ PRAHA – KAŽDÝ MĚSÍC JINÝ CÍL.

2026

PPP - Plameny pohlcené proudy (Novomlýnská vodárenská věž)

Příběh

Setkáváme se u budovy, kde se psala jedna z našich kapitol – v roce 2020 tu proběhla poslední prezenční procházka před covidovou pauzou. Tehdy jsme se dostali i dovnitř. Do budovy Ministerstva průmyslu a obchodu. A hned na začátku malá jazyková rozcvička: co vlastně znamená zkratka MPO? A najdeme její stopy i na samotné budově?

Stačí se pozorně dívat. Kování, fasáda… a opakující se motivy. Hadi, tyčka s křídly. Symboly, které nejsou náhodné. Postupně si je rozklíčujeme jako malou detektivku vepsanou do kamene.

Autorem budovy je architekt se jménem, které připomíná šumivý žlutý nápoj. Josef Fanta. Děti ho znají i odjinud – z Fantovy budovy na hlavním nádraží, kde se motiv křídel objevuje znovu a znovu. Jako by architekt měl pro létání slabost. A skutečně – nedaleko odsud stojí další ministerská budova, tentokrát ozdobená koly s křídly. Společně si vysvětlíme, proč tolik ministerstev vyrostlo právě v blízkosti Vltavy.

Pokračujeme dál a zapojujeme fantazii. Poznáme sochy představující školní předměty? Matematika bývá jistota. Ale co fyzika nebo chemie? Vedle stojící Anežský klášter nám připomíná, jak vysoko kdysi vedla původní uliční úroveň. A socha s lebkou zase nenápadně odkazuje na Velký pátek, který jsme si připomněli den předtím.

Cestou potkáváme i dva památné stromy. Každý z nich má za sebou zhruba 160 let života. U jednoho z nich se dodnes scházejí party dětí se žlutými špendlíky – malý živý rituál v jinak klidné ulici. A právě tady vstupujeme do nenápadné uličky, kterou většina kolemjdoucích míjí bez povšimnutí.

Přecházíme Revoluční třídu, kdysi nazývanou Rozdělovací. Řeč se stočí k lodím na Vltavě. Jedna slouží jako bar, jiná jako hotel. A jak se vlastně říká hotelu na vodě? A kolik jich v Praze najdeme?

Z Bubnů si neseme vzpomínku na svatého Klimenta. Teď vstupujeme do Klimentské ulice a potkáváme jeho další kostel. Místa se propojují, příběhy se vrství.

Zastavíme se i u budovy, kde snad brzy znovu otevře Poštovní muzeum. Dříve tu stával mlýn. Jak je možné, že tak daleko od řeky? Odpověď najdeme ve starých mapách, kde Vltava teče trochu jinudy, než jsme zvyklí. Nedaleké dětské hřiště Lannova zase nepřipomíná lana, ale jméno významného podnikatele. A opuštěná budova poblíž? I ta má svou minulost, kterou si připomeneme.

Po celou dobu nás k sobě jako tichý magnet přitahuje Novomlýnská vodárenská věž. Nakonec vstupujeme dovnitř.

Hned v přízemí si všimneme technických detailů – místa, kde se zatápělo, i prostoru, kudy vedlo potrubí. A pak už vzhůru. Schod za schodem. První patro, druhé, třetí…

Každé podlaží nabízí nové příběhy. O hasičích. O požárech. O slavném ohni, který zachvátil střechu Národního divadla. I o tom, jak fungovala samotná vodárenská věž a jak spolupracovala se svými „kamarádkami“ po celé Praze.

A nahoře? Odměna. Otevřený prostor a výhled na všechny světové strany. Něco, co v jiných pražských vodárenských věžích nezažijete. Schody pálí v nohách, ale ten výhled všechno vyváží.

Prohlédnuto

Exteriér Ministerstva průmyslu a obchodu, Anežský klášter (kostely sv. Salvátora a sv. Františka), památné stromy, palác Merkur, Štefánikův most, dětské hřiště Lannova, kostel svatého Klimenta, Poštovní muzeum, Novomlýnská vodárenská věž.

Poděkování

Poděkování patří organizaci Prague City Tourism za pomoc při plánování procházky.

PPP - Pláč prázndých perónů (nádraží Praha Bubny)

Příběh

Původní plán byl jasný – vydáme se do Veletržního paláce v rámci Národní galerie. Jenže drobná komunikační zápletka zamíchala kartami a bylo potřeba na poslední chvíli změnit cíl. Lokalitu jsem ale opustit nechtěl. A tak začalo rychlé hledání nové trasy, ideálně takové, která nabídne silný příběh. Navíc ve vzduchu viselo téma Matějské pouti, které jsem dětem chtěl také otevřít.

Vzpomněl jsem si na nedávný večer na Vltavské. Nové nádraží Praha Bubny tehdy zářilo do tmy jako lucerna a já si jen tak pro sebe poznamenal, že by to jednou mohlo být skvělé místo pro procházku. Netušil jsem, že „jednou“ přijde tak brzy.

Sraz jsme si dali přímo u stanice metra Vltavská. Hned na úvod přišlo téma, které děti překvapivě baví – jak se staví metro. Některé stanice se razí, jiné hloubí. A právě Vltavská, přestože leží více než dvacet metrů pod zemí, vznikla hloubením. Malé technické okénko, které potěšilo i mě – a doma pak i mého tatínka, stavebního inženýra, který se na projektování metra podílel.

Zastavili jsme se u plastiky znázorňující řeku Vltavu a mytologického fauna a plynule přešli k tomu, co zde teprve vznikne – Vltavské filharmonii. Děti tak neslyšely jen příběhy minulosti, ale i vize budoucnosti. Místo, kde se město teprve nadechuje k další kapitole.

Pak už jsme zamířili k silným a tichým místům u staré nádražní budovy. Památník ticha s Bránou nenávratna a portrét sira Nicholase Wintona otevřely téma druhé světové války. Atmosféra zhoustla. Příběhy mnoha osob, které odsud odjížděly do neznáma, nenechaly nikoho chladným. Do vyprávění se zapojili i rodiče – zazněl tip na knihu i připomínka toho, kam Wintonovy vlaky přímo dorazily a co tam nyní stojí.

Čas se ale nedal zastavit. „Za chvíli nám jede vlak!“ A tak přišlo malé překvapení – krátká jízda na trase Bubny–Výstaviště. Ještě rychlý výběh na střešní terasu. Výhled, který stojí za to. V dálce Vítkov s Národním památníkem, spojený i s architektem Zázvorkou, který odpočívá nedaleko. A právě tam jsme měli namířeno.

Holešovický hřbitov, nenápadný a komorní, skrývá řadu zajímavých jmen. Vedle architekta Zázvorky tu najdeme i osobnosti z hudebního světa – třeba bubeníka skupiny Katapult. Místo, které na malé ploše vypráví překvapivě pestrý příběh.

Odtud jsme pokračovali kolem Policejního prezídia a hotelu Mama Shelter až k Veletržnímu paláci. Tam, kde měl náš původní plán začít, jsme nakonec symbolicky skončili. Kruh se uzavřel.

A na závěr ještě otázka pro děti: kdo z vás se vydá na Matějskou pouť a vyzkouší trochu toho adrenalinu?

 

Prohlédnuto

Stanice metra Vltavská a její okolí, projekt Vltavské filharmonie, plastika Faun a Vltava, Památník ticha a Brána nenávratna, nová budova nádraží Praha Bubny, stanice Praha Výstaviště, pohled na Matějskou pouť, Holešovický hřbitov, Policejní prezídium, Mama Shelter Prague a Veletržní palác.

 

Poděkování

Poděkování patří zaměstnancům Národní galerie za vstřícnost, přestože nakonec k plánované návštěvě nedošlo.

Velké díky patří také Správě železnic, která ochotně umožnila vstup na střešní terasu nádraží Praha Bubny i mimo standardní otevírací dobu.

PPP - Precizní plastická podoba (Muzeum hlavního města Prahy - budova na Florenci)

Příběh

Budova Muzea hlavního města Prahy na Florenci se po rozsáhlé rekonstrukci znovu otevřela teprve před několika měsíci. A protože jde o muzeum věnované Praze, bylo od začátku jasné, že se sem s dětmi dříve či později vydáme.

Abychom si návštěvu užili naplno, vyrazil jsem nejdřív na průzkum sám. Absolvoval jsem komentovanou prohlídku zaměřenou na model Prahy a měl jsem také možnost projít si budovu s historičkou. Díky tomu jsem si odnesl spoustu zajímavostí, které se později hodily při společné procházce s dětmi.

Ještě před vstupem dovnitř jsme si představili okolí. Na jedné straně Nové Město, založené Karlem IV., na druhé Karlín. A tady přišla malá hádanka: po kom je Karlín pojmenovaný? Děti tipovaly ledacos, ale Karolínu Augustu nikdo neuhádl.

Povídali jsme si i o místní komunikaci, která kopíruje trasu někdejších hradeb, a o tom, že kvůli její stavbě zmizelo nejen nádraží Těšnov, ale i původní budova muzea. Ta dnešní ale rozhodně stojí za pozornost. Už zvenčí zaujme ikonickou postavou Prahy a na střeše nás čeká překvapení: okřídlený lev – gryf jménem Gryfo, který se stal součástí nového vizuálního stylu muzea.

Uvnitř jsme si krátce vysvětlili poslání muzea a zamířili do šatny. Cestou jsme míjeli zachráněné náhrobní kameny i pamětní desku z doby prvního řetězového mostu v Praze. Děti si mohly vyzkoušet římské číslice a spočítat, kdy byl most postaven.

Pak už přišla na řadu samotná expozice. Vysvětlili jsme si, co je panorama a cykloráma, a zkusili se zorientovat v pohledu na Prahu z perspektivy Malostranské mostecké věže. Poznáme Petřín? Vltavu? A proč Pražský hrad vypadá trochu jinak než dnes?

Následovala série sálů s projekcemi a příběhy obyvatel staré Prahy, které postupně vyústily k hlavnímu tématu – modelu Antonína Langweila. Jeho jméno v překladu znamená „dlouhá chvíle“, což působí téměř ironicky, uvážíme-li, kolik let pečlivé práce za tímto unikátním dílem stojí.

Samotný model je vystaven ve dvanácti vitrínách, takže si historickou Prahu můžeme prohlédnout ze všech stran a z různých úhlů. Je to detailní, tiché svědectví o městě, které už v mnoha podobách neexistuje.

Závěrečný sál pak ukazuje proměny Prahy v čase – před dvěma sty lety, před sto lety i dnes, a to z několika míst podél Vltavy. Pro milovníky města je to poutavá cesta napříč historií.

A my v Peprné Praze? My máme Prahu rádi pořádně.

Prohlédnuto

Nově otevřená budova Muzea hlavního města Prahy na Florenci nabízí moderně pojatou expozici věnovanou modelu Prahy Antonína Langweila, doplněnou o historické předměty, reliéfy znaků pražských měst a řadu interaktivních prvků.

Poděkování

Velké poděkování patří celému týmu Muzea hlavního města Prahy. Při přípravě procházky jsme se setkali s mimořádnou ochotou a vstřícností napříč institucí.

Konkrétně děkujeme Pavle Státníkové za společnou prohlídku budovy i jejího okolí, Elišce Krahulíkové za pedagogickou podporu, Šimonu Antošovi a Zuzaně Mitošinkové z programového oddělení za spolupráci při plánování. Díky patří také všem, kteří se starají o každodenní chod muzea – od vrátnice přes kustody až po pokladnu.

PPP - Premonstrát pozřel pavouka (Strahovský klášter)

P – Příběh

Do Strahovského kláštera jsem se chystal už řadu let. Přiznávám, jedním z důvodů bylo i to, že to mám na místo srazu s dětmi sotva tři minuty pěšky — doslova za rohem. Vstup do interiérů je však běžně dražší, a tak jsme využili akce Ledová Praha, kdy se památky otevírají dětem i rodičům za výrazně nižší vstupné.

Scházíme se u hlavní brány. Jsme všichni? Bohužel ne — ten nejdůležitější chybí. Socha svatého Norberta, která obvykle dominuje středu brány, je momentálně v restaurátorské dílně. Nevadí, dnes na Norberta narazíme ještě mnohokrát.

Poprvé ho vidíme v kapli svatého Rocha, kde se nově nachází pokladna. Další Norbert nás čeká venku na sloupu. A kdo se krčí u jeho nohou? A co drží v ruce? Vysvětlujeme si a pokračujeme dál — ke kostelu, přesněji k bazilice.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie je úctyhodná a významná nejen pro Prahu, ale především pro řád premonstrátů. Právě zde je pochován jejich zakladatel, svatý Norbert. Děti už o něm něco vědí, a tak přichází malý test: poznají ho na průčelí baziliky? Poznají — dávaly pozor.

Vstupujeme dovnitř a začínají se před námi otevírat místní poklady. Nejprve kabinet kuriozit, kde zaujme i můj oblíbený exponát — xylotéka. Děti už vědí, co to je. Následují slavné sály: Filosofický a Teologický. Do nich můžeme jen nahlédnout, a tak si nemůžeme vychutnat celé stropy, ale i ten letmý pohled bere dech.

Pokračujeme do klášterních prostor, scházíme o patro níže a vstupujeme do obrazárny. Přichází nejtěžší rozhodnutí — u kterých obrazů se zastavit. Každý by si zasloužil pozornost. Nakonec rozhoduje prostá věc: zastavujeme se tam, kde se vejdeme. Neunikne nám ani pokladnice s cennými předměty. A pak znovu dolů.

Zimní refektář, letní refektář, románské prostory, komiksový příběh o svatém Norbertovi a nakonec 3D model, na kterém si ukazujeme trasu naší cesty — odkud jsme vyšli, kudy jsme šli a kde nakonec vyjdeme.

Strahovský klášter je skutečná perla. A už teď se těším, že za rok procházku zopakuji — pro všechny, kteří se letos nemohli přidat.

P – Prohlédnuto

Strahovský klášter v celé své šíři: Filosofický a Teologický sál, kabinet kuriozit, obrazárna, pokladnice, zimní i letní refektář. Kaple svatého Rocha a průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie.

P – Poděkování

Poděkování patří zaměstnancům kláštera, kteří byli sice u ostatních dětí obezřetní, ale naši skupinu si velmi pochvalovali.

Velké díky si zaslouží i neznámá paní, která mi v předvečer procházky nedokázala odpovědět na několik dotazů. Když jsme ji však následující den znovu potkali, měla odpovědi pečlivě připravené na papírku.

Děkuji!

PPP - Polyfonní partitura pódia (Pražská konzervatoř)

P – Příběh

Je leden, a to v Peprné Praze znamená jediné: opakovací procházku. Kromě novinek si připomeneme všech deset témat z minulého roku. Už se také stalo tradicí, že v lednu zamíříme do některé ze škol — letos nás přivítá Pražská konzervatoř.

Sraz máme u Čechova mostu. Nese jméno po praotci Čechovi, nebo po slavném brankáři Petru Čechovi? Vysvětlíme si, co vede pod mostem, čím je výjimečný, a pak už scházíme dolů na nábřeží. Před několika měsíci tu vznikla zajímavá zkratka — tunel přímo v nábřežní zdi.

Pokračujeme kolem hotelu Fairmont, dříve známého jako Intercontinental, a zastavujeme se u nové budovy s moderním uměním z aukčního domu Kodl. Děti zaujala plastika lvice i postava Stairmana.

Míjíme Právnickou fakultu a zastavujeme se u pamětní desky věnované skupině Věrný pes. Všimli jste si toho místa někdy? A pak už rychle do Pražské konzervatoře, kde nás čeká průvodce.

Budovou nás provází zástupce ředitele Daniel Prokeš, který ji zná od svých studentských let. Otevírá se nám koncertní sál, divadelní prostor, učebna s dominantními varhanami a nahlédneme i do ředitelské kanceláře. Zastavujeme se u tabel z minulých let a poznáváme osobnosti, které zde studovaly či vyučovaly.

Významnou postavou je Antonín Dvořák, který zde působil jako učitel i ředitel. Proto nezapomeneme zmínit ani blízké Rudolfinum.

Opakování probíhá v učebně v horním patře s krásným výhledem na Vltavu. Rozhled tak nemáme jen do minulých témat, ale i do krajiny za okny. Přesně tak má vypadat opakovací procházka.

P – Prohlédnuto

Čechův most, tunel v nábřežní zdi, hotel Fairmont, Kodl Contemporary, Právnická fakulta, Pražská konzervatoř, Rudolfinum.

P – Poděkování

Velké poděkování patří řediteli Pražské konzervatoře a našemu špičkovému klavíristovi Ivoši Kahánkovi, kterého znám už řadu let a který nám opět pomohl. Stejně tak jeho pravé ruce — Danielu Prokešovi, jenž s námi strávil celou procházku.

Daniel Prokeš je nejen znalý, ale i vtipný a velmi příjemný průvodce. Společně jsme před dětmi sehráli téměř malé divadelní představení — a ano, stáli jsme přitom přímo na pódiu.

Pánové, děkujeme.